středa 23. prosince 2015

čas je nepřítel

kdysi jsem tu psala, když nás opustil můj milovaný ušatý přítel, potkánek Shin... Stalo se to na Silvestra před 2 lety. Letos se den před štědrým dnem stalo něco horšího. Něco, co nikdo nečekal ani v jeho nejhorší noční můře.
Dnes jsem se probudila pozdě, okolo 12. hodiny. Zdálo se mi o mé babičce. Jak je štědrý den a ona tam sedí s námi a směje se tím svým klidným úsměvem, nabízí dort a polévku. Moc si z toho sna nepamatuju, jen tohle. Zbytek je mlhavý a nesmyslný...
Včera jsem jí byla koupit dárek. V srdcích nás všech to byla červená babička. Vždycky chodívala v červeném svetru nebo mikině. Chtěla jsem jí tudíž tento rok nadělit k Vánocům červený vlněný svetr.
Poté, co jsem se probudila, jsem měla spoustu nepřijatých hovorů a na FB zprávu se slovy - už to víš?

Zamrazilo mě...bála jsem se zavolat. Nevím proč, nedokážu to vysvětlit, ale věděla jsem to. Věděla jsem, co mi Honza do telefonu poví. Babička dnes ráno zemřela.

Víte, kdyby na tom byla nějak zle, byla třeba v pečovatelském domě a nebo v nemocnici, asi bych to nesla lépe. Jenže ona byla "v pořádku". Každý starší člověk má zdravotní problémy, ale ona se hýbala, mluvila... Prostě, jsem v šoku... Cítím se bezmocně a stále si opakuji, že kdybych tu noc byla s ní, jako každý rok bývám, nemuselo se to stát. Třeba bych si všimla, že je s ní něco v nepořádku a zavolala bych pomoc včas...
Teď po ní zbyl děda. Cítí se asi ještě hůř než my. Moc ji miloval a bez ní je jeho svět prázdný. Pro mě byla jako moje maminka. Od mala mě vychovávala, živila, oblékala, naučila mě šít v ruce. Bylo jí 65let. Usnula a už se neprobrala... Nestihla jsem splnit to, co jsem si slíbila. Slíbila jsem si, že budu mít skvělou práci, abych jí zařídila klidné a pohodové stáří bez starostí, že pozná mé děti a bude jim skvělou prababičkou jako byla pro mě tou nejúžasnější babičkou na celém světě. Ona byla moje milovaná babička a já byla její kukačka. Se ségrou jsme u ní byly každé prázdniny celé 2 měsíce a každý víkend, když byla škola. O to hůř to všechno snášíme.
V tuto chvíli, kdy už jsem asi venku z toho nejhoršího šoku, přemýšlím nad tím, jak se asi teď má a jsem na jednu stranu ráda, že to bylo takové. Že zkrátka usnula a neprobrala se. Nikdy jsem se nechtěla totiž dožít toho, že by někdo z mých blízkých umíral třeba v nemocnici na interně jako člověk upoutaný na lůžko, v bolestech a dlouho, nevědíc o světě.
Hlavním strůjcem toho všeho je čas. Nikdy netušíš, kdy budeš se svým milovaným naposledy. Já si svůj poslední okamžik pamatuju dobře.
Byla jsem u ní nedávno, popovídat si. Měla jsem po praxi čas, a tak jsem chtěla zajít k babičce a domluvit se jak to bude na Vánoce, jestli se všichni sejdeme zase u ní. Přesně si pamatuju o čem jsme si povídaly a když jsem odcházela, silně jsme se objaly a děda mě odvezl na nádraží. To bylo naposled. Ani ne po 14 dnech, den předtím, než jsem ji mohla vidět znovu, už ji nikdy neuvidím.
Jediné, co mám, jsou vzpomínky, krásné vzpomínky na ni. Na její laskavost, milý úsměv, hlas. Nikdy na to nezapomenu...
Loňské Vánoce se tetě rozbila kamera. Každé Vánoce se natáčelo, loňské jsem natáčela já, protože jsem pod stromeček dostala foťák. Letos nikdo natáčet nebude. Můj foťák se rozbil a hlavně nebudeme všichni...

Drahá babičko, odpočívej v pokoji. Až přijde můj čas, znovu se uvidíme...


Žádné komentáře:

Okomentovat