Stres, slzy, strach...

Vymýšlení nadpisů je někdy fuška. Musí vystihnout téma článku a být poutavé, ale já na to tak nějak prdim a vždycky tam šoupnu první věc, která mě napadne. Dnes to byla 3 slova od stejného písmene, která dokonale vystihují můj den/ týden/ a vlastně celý tenhle měsíc.

Nemám se čím chlubit. Ústní část maturitní zkoušky mi klepe na dveře a já,ostuda, stále neotevřela knihu! V pondělí jdu na to, navíc první, a neumím vůbec nic. Zatím jsem vše zvládla. Praktickou za 1. angličtinu za 1, ale z češtiny, z té radost nemám... U té jsem se rozbrečela, doslova.
Právě tento předmět je ten, ve kterém jsem dobrá. Slohovky mi nedělaly nikdy problém, cvičné didaktické testy jsem zvládala na jedničku a teď? Nebudu se schovávat za Ezopa nebo Epizeuxis. Toho Ezopa bychom vážně měli znát. Epizeuxis asi nezná každý, ale i tak...je to literární teorie a já si shodou okolností  jedné z posledních hodin češtiny zjišťovala, co to je. 

U mě byl problém někde úplně jinde. Čas! Čas a velké množství textu se v tomto testu stalo mým nepřítelem.
Vždycky jsem věděla, že pomalu čtu, ale až tak pomalu? Mám se čtením problémy. Když čtu moc rychle, nepamatuju si obsah. Musím vše číst pomalu a vstřebávat to. Je na druhou stranu pravda, že díky tomuhle mi stačí přečíst si text třeba 2x a pamatuju si ho. U učení je to dobré. To bych se ovšem k tomu učení musela donutit!
Další věc, která mě naprosto vytočila u didaktického testu z češtiny, byla úloha, kde byla jako výchozí text báseň. Jasně tam bylo napsáno - ve 4. sloce je nápověda. Takže jako paka čtete dokola 4. sloku, kde pisatel oslavuje Francii, samá Francie, takže v otázce - o jaké události báseň pojednává- zaškrtnete Versaillskou smlouvu. Jenže tomu tak není. V poslední sloce byl letopočet a ten jasně ukazoval na Mnichovskou dohodu. Čekala jsem od Cermatu chytáky, ale takovou kulišárnu (nechci být sprostá) opravdu ne. 
U Ezopa jsem se zasekla na dlouho. Četla jsem si ten text dokola a přemýšlela. Nešla jsem dál, protože jsem věděla, že toho autora znám. Že to vím, jen mi vypadlo jméno. Jako když chcete říct knedlík, ale nepamatujete si knedlík, zkrátka vám to najednou vypadne a vy říkáte - ta věc z housky, co se dává k omáčce, aaa jak se to jmenuje? S tím knedlíkem jsem to přehnala. Upřímně, zrovna se mi to stalo s Haluškama. Mám to jídlo ráda, ale vypadlo mi, jak se jmenuje, ale přitom ho znám.
Zpět k Ezopovi. Zkrátka jsem se u té otázky zasekla asi na pět minut. Pak jsem si to zakroužkovala, že se k tomu na konci vrátím. 
Návod jak NEstihnout didakťák? Jednoduché. Dělejte otázky POSTUPNĚ. Jako já... a opravdu....

10 MINUT DO KONCE! prohlásila paní učitelka. A víte kde jsem byla já? V půlce testu! Začala jsem panikařit. Rychle rychle jsem četla další otázky a věřte, že mě v té chvíli nenapadlo zaškrtat a otipovat vše nějak, jen abych si zachránila krk. Dál jsem postupně plnila otázky a snažila se je mít správně, abych na tom nachytala body a zvládla to. No......  Nestihla jsem to a odevzdala arch se spoustou nevyplněných otázek, bez Ezopa a k Epizeuxisu jsem se ani nedostala, i když vím, co to je. T__T achjo... 
Jakmile jsme hromadně opouštěli třídu, šla jsem na školní wc, zavřela se tam, chvilku poslouchala, jestli tam někdo není. Nikdo nikde. Začala jsem brečet. Byla jsem si jistá, že jsem to nezvládla. Že půjdu v září. Brečela jsem, protože čeština byla předmět, u kterého jsem si byla tak jistá. 

Když jsem se uklidnila, šla jsem ven, že si před slohem skočím pro čokoládu. Potkala jsem učitelku. Zeptala se mě, jak si myslím, že to dopadlo. Špatně, řekla jsem se zoufalým úsměvem. Jakmile jsem to dořekla, zase se mi zalily oči slzami. Snažila jsem se to držet, ale nešlo to. Byla jsem asi jediná, kdo ten test nestihl a tolik jsem se za sebe styděla.

Gordon mi zlepšuje trošku náladu, jako zvuková kulisa v tichu je fajn XD

Přišel sloh. Nemohla jsem si vybrat téma. Byla jsem otřesená z didakťáku. A víte co jsem si vybrala? Navazování na výchozí text. Já hloupá... Proč jsem si nevybrala to, co všichni? Jednoduché vyprávění... Měla bych lepší známku. Výchozí text byl o karavaně táhnoucí se pouští a zmíněn byl nějaký vousatý otrokář. Psala jsem tedy o biologovi, který šel zkoumat pouštní růže, ale najednou ho unesli nějací lidé a on se octl v té předlouhé karavaně(dlouhý zástup lidí), kde postupně horkem a vyčerpáním umírali lidé. Popisovala jsem tam jak postupně ztrácí naději a víru v život. A když konečně padal k zemi, byl smířen se smrtí, že ho ušlape dav, začalo pršet, karavana se zastavila a on získal naději žít, protože voda je život a život je naděje. Tak nějak jsem to zakončila. Nezkontrolovala jsem si to a odevzdala to. Sice jsem dodržela zadání, ale evidentně tam bylo chyb jak maku a dostala jsem za pravopis jen 2 body...

O angličtině nemluvím, s tou totiž nemám problém. Jo, nejsem v ní moc dobrá, ale u maturity jsou na ní pěkně nízké nároky, takže mám za 1.
Bohužel z češtiny mám 3 a to mě dost mrzí. S vyznamenáním se můžu rozloučit. Vím, že to nikoho zajímat nebude, ale já ho chtěla. Pro svůj osobní dobrý pocit. Když jsem ho ale chtěla, měla jsem pro to něco udělat. Nedělám nic, nezasloužím si ho. Ty ústní v pondělí asi nezvládnu. Mám pocit, že nic neumím. Nebaví mě ani šít, k učení si sednu stylem, že maximálně napíšu nadpis a to je celé. 
Nemůžu spát, nemůžu jíst. Dlouhé bezesné noci koukám do stropu a přemýšlím nad otázkami, které vlastně ani neumím.
Až dnes na mě dolehl asi ten největší stres. Nemám už vůbec chuť k jídlu, ležím a zase přemýšlím nad otázkami. Hlavně z ošetřovatelství a psychologie... Sem tam si zabrečím, že jsem blbá, že jsem lempl, lenoch a měla bych se vrhnout na učení.
Jestli to zvládnu, bez učení zvládnu maturitu, tak to dokazuje jen to, že je tahle zkouška zbytečně přeceňovaná. Zbytečně studenty stresuje a je to jedna velká fraška. Te didakťák z češtiny nebyl těžký. Až na pár drobnůstek tam byly základy, které by měl znát každý. Bohužel jsem pomalý čtenář a vyhořela jsem na tom. Angličtina to samé... Nejsem v ní moc dobrá, slovní zásobu mám mizernou, ale zvládla jsem jí za 1.
Jestli to nezvládnu, tak si za to můžu sama. Měla jsem se učit...
Už je ten článek nějak moc dlouhý. Měla bych ho ukončit.... Držte mi v pondělí palce. Budu to opravdu potřebovat. 

Hezký víkend!
Yuki.