pátek 26. května 2017

Motivace jít dál

Znáte to jistě velmi dobře. Jednou jste nahoře a pak zase dole. Jednou jste nejšťastnější na světě a pak chcete zmizet.
Tohle prožívá každý z nás. Po spoustě článků o hromadění věcí v mém šatníku je tu další trochu vážnější téma. Motivace jít dál

Každý máme nějakou motivaci proč pokračovat v tom co děláme.
Moje motivace byla Dan.

Už jsem psala, že ve chvíli, kdy jsme šli od sebe, se mi zbořil celý svět. Byl má rodina, má motivace žít. Nosila jsem lolitu, protože jsem se mu v ní líbila. Studovala jsem, abych měla možnost mít lépe placenou práci, tím pádem více peněz a pak s Danem krásnou sťastnou rodinu. Celou dobu, i po tom rozchodu, kdy se svět zbořil a vy najednou nevíte kam dál, i přesto doufáte a čekáte na další šanci. Ta už bohužel nepřichází... 4 měsíce čekáte v naději ačkoliv si to nechcete připustit a i ta naděje je najednou pryč. Proč nosím lolitu? Proč studuju? Proč tohle všechno dělám? Proč vůbec žiju? 

Člověk je nahraditelný. Já jsem jak tělo bez duše, neschopná ničeho, k ničemu.
Ačkoliv mohu působit, že to snáším v pohodě (to jsem se dozvěděla. Prý to snáším dobře a jsem v pohodě), tak někteří lidé nevidí pod pokličku. Musím být silná pro své blízké. Musím být silná pro svou sestru. Některým lidem nesmím ukázat jak mizerně mi je, i když fakt je. Nebudu zapírat to, že často mívám úzkost tak silnou, že chci pryč. Potřebovala jsem si najít motivaci, začít znovu. A tu jsem konečně našla. 
Začala jsem tento článek velmi depresivně, ale pojďme ho posunout pozitivně. Myslet pozitivně!

Nepochybně je právě lolita jedním z mých důležitých zájmů. Taková živá voda. Ráda nakupuju všechny ty krásné šaty, boty a doplňky i přes to, že si to dovolit nemůžu. Radši budu o suchém rohlíku než abych si odepřela nové lolití botky :DDD Zní to děsivě, ale řídím se pravidlem peníze budou, my nebudem. A taky - dokud jsem na lolitu mladě vypadající a můžu nosit pastelové potisky se sladkostmi, jdu do toho! Lolita mně motivuje k životu a je důvodem, proč se těšit na další den


Lidé, co mě potřebují
Dokud tu bude někdo, kdo mně bude potřebovat, jsem tu pro něj. Je mi jedno, jak mi je. Pokud můžu někomu pomoci, ráda pomůžu. Žiju pro mou mladší sestru, pro mé přátele...
* foto je koláž, co pro mně sestra udělala k 21. narozeninám*

Pacienti
V práci je to jako na houpačce. Už jednou jsem psala, jak ohromně psychicky i fyzicky náročná je práce zdravotní sestry. Jsou na nás kladeny vysoké požadavky a dost se od nás očekává. Někteří zapomínají, že jsme lidi a děláme chyby. Ale jsou tu i tací, kteří jsou vděčný za vaši péči a starostlivost, za váš úsměv, který rádi oplatí a to je ta skvělá motivace! To je to palivo, co mně pohání vpřed. Upřímný úsměv.

Vy
Možná Vám to tak nepřijde, ale nesmírně si vážím vás, mých čtenářů, za to, že jste ochotni číst mé výplody mysli, spamy a všechno možné. Před lety jsem tento blog zakládala jako jakýsi deníček a zároveň portfolio mé tvorby. Abych se sem za pár let vrátila a řekla si - tak takhle jsem začínala a taková jsem dnes. Abych viděla pokrok. Nikdy by mně nenapadlo, že to někdo bude číst. A je vás opravdu hodně! Proto jsem za vás vážně vděčná. Je to milé, že na to "psaní" není člověk sám a může se o radost/ smutek podělit se světem. 

Díky bohu se teď na zpovědnici nepostuje, ale když ještě ano, jistě víte, že na mně chodilo dost hejtů... Vždycky mi to bylo líto. Ale na stranu druhou jsem viděla kolik přátel a skvělých lidí okolo sebe mám. Kolik lidí mně podporuje, a tím se dostáváme k Valentýnkám. Když mi je smutno, ráda si pročítám Valentýnky, které mi posíláte. Povzbudí a vytvoří úsměv na tváři. To je to krásné kouzlo valentýnek. O to víc mně ohromně mrzí, že se jich posílá celkově velmi málo :(  

A to nejlepší nakonec - Mí blízcí
Už jsem psala o mé mladší sestře a přátelích. Ale neodpustím si pro ně speciální políčko. Pro přátele, opravdové přátele, se vyplatí žít. Není to takové to rádoby přátelství, kdy se třebas vidíte denně, chodíte spolu ven, říkáte si vše. Je to pravé přátelství. Moji přátelé jsou skvělí a já jsem ráda, že je mám. Když mi není dobře, vždy mně vyslechnou. Dokonce nabízejí pomoc ve chvíli, kdy ji vážně potřebujete. Aniž byste si o pomoc řekli. Když jsem se hroutila z práce(přesněji kolektivu), byli tu pro mně. Vyštípali mně z práce a řekli - buď v pohodě Yuki, Hned zítra dej výpověď a hledej si jinou. Kdybys to nestihla za měsíc, s nájmem ti pomůžeme, neboj. 
Tohle gesto mi vehnalo slzy do očí. Jsou tak hodní. Mají mně rádi takovou, jaká jsem. Melancholickou, ukecanou i tichou, veselou i smutnou. Snášejí moje chytré a rejpavé kecy. Narovinu mi řeknou všechno a nemažou med kolem pusy. 
Nejsme spolu sice denně, ale jsme opravdu přátelé a za to jsem vděčná. Nemusím před vámi nic skrývat...
Děkuju, opravdu děkuju za to, že vás mám! (a štve mně, že nemám jednu fotku, kde byste byli všichni!)






Uff, tak to je konec tohoto vyčerpávajícího článku. Kdo dočetl až sem, má můj obdiv XD
 a napočtenou příště!

Žádné komentáře:

Okomentovat