pondělí 30. prosince 2013

Poslední rozloučení...

Tento článek bych ráda věnovala mému milovanému potkánkovi Shinovi jako  rozloučení...




Kdysi jsem podobný článek psala, ale to můj Shineček ještě žil...

Začnu od začátku - Tohle je Shinečkův a můj příběh...
Cítila jsem se sama, tak jsem rodiče přemluvila, abych mohla mít nějaké zvířátko, co
by se stalo mým kamarádem... Měla jsem křečka, myšku, ale ani jedno z nich nikdy nebylo jako Shino.
Pro Shina jsem si jela do chovatelské stanice v Povrlech. Byl maličkatý, matka mu neposkytla dostatek mléka. Musela jsem se o něj starat já. Dostával Sunar pro miminka, ale i přes to z něj vyrostl trochu zakrslejší potkánek, než normálně jsou. Z počátku jsem se ho bála, vrhal se mi po ruce a já myslela, že mě chce kousnout. Pak jsem si někde přečetla, že se mám nechat kousnout a tak získám jeho důvěru. Riskla jsem to. Strčila ruku do klece a Shino se po ní vrhnul. Bála jsem se zbytečně... ten maličký pidižvík mi olizoval prstíky jeden po druhém. Předbíhám, ale chtěla bych napsat - v životě nikoho nekousl. Hodnějšího potkánka jsem nezažila. 
Nosila jsem ho všude, spal mi v kapuci, v zimě jsem ho s sebou brávala zachumlaného
v mé palestině u krku, aby si mohl ohřívat své studené packy.
Když mu byly 2 roky a nějaký ten měsíc, přišla první nepříjemnost. Pořád kýchal, nešlo se toho zbavit a z oka mu vytékal porfyrín (červené barvivo, které značí, že něco není v pořádku) Kýchal už dřív, tak jsem vyměnila piliny za pelety, protože jsem usoudila, že jde o alergii. Teď se to bohužel vrátilo. Šla jsem k veterináři. Kouknul se na shina, umyl očko a řekl, že má jen zánět a nic to není, že rýma a kýchání zmizí také. Předepsal mi 2ml očních kapek. Chtěl za to po mě 200kč. 
Vůbec mě nepřekvapilo, že i s OČNÍMI kapkami se jeho stav nijak nelepšil a pan
"hodný" veterinář ze mě jen vysál peníze. Na doporučení mého táty jsme jeli k veterináři do Ústí nad Labem. Je to nejmilejší veterinář jakého jsem kdy viděla. Bohužel, když jsme tam Shina vezli, stačil jeden doktorův pohled a konstatoval, že můj myšáček prodělal mrtvičku. Píchl mu malou injekci proti otoku mozku a vysvětlil mi jak mu mám dávkovat léky, abych hlídala jestli jí a pije ale, že nemůže slíbit, že přežije, protože je už celkem dědeček. Tento hodný pan veterinář mi naúčtoval pouze léky. Neplatila jsem ani 100kč a přitom mi dal tolik věcí...
Shineček se po mrtvičce zotavoval asi 3 měsíce. Byl částečně ochrnutý na pravou část těla. Za ty tři měsíce se to naštěstí skoro vrátilo do normálu. Mohla jsem se s ním zase smát a být šťastná. 
Včera se mi zdál sen, že jsem přišla od babičky domů a Shino byl mrtvý...

Šla jsem domů a nebyl mrtvý, ale měl na zadní tlapce napravo černou bouli. Ještě před dvěma dny ji neměl. Okamžitě jsem usoudila, že takhle vypadá a rychle roste jen zhoubný nádor... Na tomhle místě je bohužel i neoperovatelný. Věděla jsem, co jeho i mě čeká. Mě spousta smutku a jemu musím dopřát eutanázii. Nechci, aby se trápil. Sice to necítil, ale špatně se mu s tím chodilo. Jeli jsme na veterinu. Opět tam ordinoval ten hnusný pan veterinář. Po dvou hodinách konečně přišla řada na nás. Je sice hnus říkat konečně, ale já se svíjela v čekárně a ještě teď mi třeští bolí hlava jako by mi do ní někdo mlátil kladivem. Po těch dvou hodinách zlého doktora vystřídala milá paní doktorka. Podívala se na mé nebožátko a konstatovala neoperovatelný zhoubný nádor. Přesně jak jsem si myslela. S eutanázií
jsem byla smířená, ale stejně jsem se slzám neubránila. Shineček se semnou mazlil, tulil se a dal mi svou poslední pusinku na dobrou noc. Musela jsem ho dát do klece, v tu chvíli mě popadl Honza (mámy přítel) a odvedl mě pryč z ordinace, abych to neviděla. Naposledy jsem viděla Shina, mého nejlepšího kamaráda, jak šplhá po kleci nahoru a kouká na mě kam jdu.... Nedivte se mi, že jsem se sesypala, řvala, byla na sebe naštvaná, že jsem v té poslední chvíli nezůstala s ním. Teď už je v zemi plné stejně hodných potkaních dušiček, jako byl on.. Možná tam potkal i své bratříčky. 
Já vím teď jediné - Po Shinovi už žádného potkana nikdy nechci, protože on byl pro mě vším...




Na nějakou dobu jsem zvolila i smuteční oděv...




2 komentáře:

  1. Udělala jsi pro něj všechno, co šlo. Bohužel potkani jsou strašně náchylní na rakovinu a nemoci a málo který veterinář ví co a jak :-( Ale určitě jsi byla skvělá panička a měl se u Tebe dobře, a i když teď žádného nechceš, tak třeba si jednou pořídíš dalšího. Na světě je spousta zvířátek, která by si zasloužila milující domov, a to, že jim ho dáme, je větší dar než to, že oni nám dělají radost :-) A ty jsi Shinovi tenhle dar dala!

    OdpovědětVymazat
  2. Věřím tomu, že potkánek měl krásný život, takže se pro něj netrap, je mi určitě krásně. :) Nevýhodou těhle drobných hlodavců je to, jak jsou náchylní k různým nemocím (hlavně ta nádorová onemocnění...) a i když jsou v perfektní kondici, stáří je dožene hodně rychle. Já sama jsem milovník potkanů a myšek a rozhodla jsem se je přestat chovat právě kvůli tomu, že i při té nejlepší péči mi vydržely nejdéle tři roky. Na druhou stranu, pokud tě to skutečně tak moc trápí, měla by sis koupit jiného mazlíčka. Rychleji by se ta rána zahojila...

    OdpovědětVymazat